Osamělost - odkud je?

V prvních letech života je dítě obklopeno mateřskou péčí, hraje si s dětmi a necítí se osamoceně. Je spojen s prostředím a volá se do třetí osoby. A teprve když se nazývá „já“, začíná chápat, že není jako ostatní, vytváří systém vztahů, tedy charakter. Pak je to pocit osamělosti. S řádným vzděláním, kdy se dítě může svobodně vyvíjet, není pocit osamělosti tak výrazný. Když se však tvoří neurotický charakter, když rodiče omezují vývoj dítěte směrem k jeho schopnostem a přinutí jej k tomu, aby dělal něco, co neodpovídá jeho vnitřní povaze (například vyučují hudbu v nepřítomnosti hudebních schopností), vzniká stav emocionálního napětí, který je spojen Miluje své rodiče za to, že mu dává vše, co potřebuje, na druhé straně cítí pocit nepřátelství vůči nim, protože mu nedovolí realizovat jeho touhy. Nepřípustnost nepřátelství vůči rodičům není ve vědomí dítěte a vzniká úzkost, ale úzkost je vytlačena do bezvědomí. Vzniká různá psychologická obrana, z nichž jedna je společensky přijatelná. V mysli zůstává pocit osamělosti, zbytečnosti a nedorozumění, které pak může dítě doprovázet po celý život, i když je v okolí mnoho lidí..